VII.
Čarověník, pokračování....

Pochopitelně, výjimka potvrzuje pravidlo, a tak v roce 2004 jsme mohli tiše oslavit stoleté výročí nalezení jedné ze základních zakrslých dřevin. Picea glauca „ Albertiana Conica“ tak se oficiálně jmenuje ten zázrak. Až neuvěřitelně hustý kónický smrček který nemůže chybět, a patrně ani nechybí při zakládání žádné okrasné zahrady, a je docela jedno jestli se jedná o Asii, Evropu, či Ameriku. Není sice nejmenší, po dvaceti letech stěží doroste do výšky dvou a půl metru a dneska už ho můžeme obdivovat i v žluté, modré nebo kulové mutaci. Jak už to na tom našem světě chodí, tak bůh jménem N Á H O D A se rozhodl že udělá radost pánům Jackovi a Rehderovi, pracovníkům Arnold arboreta , když v roce 1904 se vraceli po nepříliš úspěšném mapování rostlinných druhů na Canadian Rockies, ve státě Alberta u jezera Laggan. Vlak měl několik hodin, či dnů zpoždění a tak nudící se pánové se porozhlédli i v lesíku kolem zastávky, a světe div se, našli čtyři malé konické semenáčky, které se velmi znatelně lišily od okolí. Smrk šedý – Picea glauca dosahuje totiž v kanadských lesích až 40 metrové výšky a je ceněnou dřevorubeckou pochoutkou. Takže na druhé straně i ty semenáčky měly docela štěstí, že je našli botanici a ne dřevorubci, protože ze dřeva které přirůstá pár centimetrů za rok fošnu neuděláš, takže přátelé dřevosekači s nimi mohli i zatopit…
Naštěstí se tak nestalo. Vývoj byl asi následující. Tam někde ve výškách, v koruně mohutného smrku šedého se pravděpodobně před stovkou let vyvinul takový shluk větví, které jaksi v tom daném místě nechtěly, jak bývá u toho smrku zvykem, přirůstat metr za rok, ale přirůstaly tak dva tři centimetry, kdoví jestli, a protože, zase jenom pravděpodobně, obrovské větve tohoto mohutného smrku ten vnikající nádorek nezapouzdřily, neodřízly od vzduchu a světla tak tento mohl, jak jinak než pravděpodobně, růst a růst a růst až časem to vypadalo, že na tomto obrovském starém stromě roste jeho miniatura. Něco jako všeobecně známé jmelí, ovšem pouze vzhledově a to ještě velmi přibližně. A navíc, jmelí je cizopasník, tzn. rodově úplně jiná dřevina vyrůstající ze semene, které na ulpělo na kůře hostitele. V našem případě se jednalo ovšem o čarověník, anglicky witch´s broom, / zkratka wb, wbgarden – zahrada plná čarověníků…/ německy pak hexen bessen, česky čarodějné koště, jednoduše čarověník, jak už bylo řečeno , vlastní pupenovou to mutaci příslušného smrku. Prostě buňky v tom daném místě se po zralé úvaze, nebo prostě jen tak, rozhodly bujet poněkud jinak než jim určovala původní genetická informace smrku šedého. Že by vzpoura.., ale ne.
My evolucionisté prostě víme, nebo měli bychom vědět, že evoluce je proces, který se s příchodem lidstva na tento svět se rozhodně nezastavil a, zase pravděpodobně, se asi jen tak hned nezastaví. Všechno vůkol se jaksi snaží v tom zatím nevysychajícím řečišti času proměňovat, ať se nám to líbí nebo ne. Evoluce, prostě i teď, i když se to nezdá, na tomto světě neuvěřitelně frčí.
Ovšem kreacionisti to vidí poněkud jinak, a já je docela chápu, protože v každém případě se jedná zcela jasný, tudíž i jednodušší přístup. Stvořitel to tak chtěl, či chce, blesk z čistého nebe, a rázem je stvořeno cokoliv. A když se náhodou věc nepovede, tak opět Stvořitel či Stvořitelé příslušným meteoritem zrůdičky spálí, jak tvrdí tvrdí tvrdí sci - fi hoši.., pak pochopitelně roztopí pár ledovců a popel se uklidí potopou. Povedené kusy je nutno samozřejmě zachránit pomocí jakéhosi Noema a jeho Archy a může se začít znovu. Zkrátka, jede se pořád dál močálem černým kolem bílých skal…..