VIII.
Čarověník, pokračování....

Nevím jaké barvy jsou skály v Canadien Rockies, ale ten čarověník tam na tom smrku šedém rostl, tedy zase pravděpodobně, tak dlouho, až měl i šišky. Malé šišky. Ale i malé šišky mívají semena, a semena, jak jinak než pravděpodobně, tentokrát nebyla neplodná, jak je u mutantů zvykem. Nebyla ani sežrána veverkami, spadla dolů a zakořenila. Tak vznikly půvabné stromečky bez kterých se nyní neobejde žádná okrasná zahrada na světě, a pánové Jack a Rehder ty zakořeněné skvosty náhodou našli. A je to. Jednoduché jak facka. Jak snadno se taky dají dělat nádherné a světově proslulé zakrslé stromky. Jenže pokud zrovna nejste Stvořitel nebo Matka příroda, tak bych to raději nezkoušel, leda že byste byli přímí příbuzní pohanského boha N Á H O D Y nebo měli k dispozici pořádnou porci času, pokud možno nekonečnou…, protože co je jen trochu možné, se určitě jednou stane, jak říkají kamarádi fyzikové, pokud máte toho času opravdu dost.
A takové já zatím neznám, já se jen delší dobu kamarádím s těmi, co se tento poměrně zdlouhavý proces snaží aspoň trošku zkrátit. Začínají prostě od čarověníku, který někde na stromě najdou. Kus se objeví tak bratru jednou na padesát hektarů lesa, nebo přesněji řečeno krajiny. Neb tyto obdivuhodné útvary se nacházejí i parcích, v zahradách, na hřbitovech, podél cest.., prostě všude tam kde rostou stromy. O dvou způsobech jejich vzniku jsem zmínil, stvořitel či evoluce.., a jinak, každý kdo se o čarověníky aspoň trochu zajímá, má samozřejmě svoji vlastní zaručenou teorii. Stačí si poslechnout – záření z hora, záření ze zemských hlubin, vodní prameny , geomagnetické zlomy, houby, plísně, roztoči a jiní chrobáčkové, to všechno samozřejmě může zapříčinit vznik těchto mutací. Přísně prokazatelné jsou houby a chrobáčci, kteří mohou bujení způsobit.
„Jsou to prostě jenom nemoci stromů..,“ říkají někteří taky znalci a připomínají mi tím mého poťouchlého kamaráda vlastním jménem Oran Gutan z místní zoologické zahrady. Vždycky když ho zahlídnu a on mě, tak si myslím, že on si taky myslí, aspoň podle jeho výrazu soudím, že jsem pouhopouhá nemocná opice… Marně se mu snažím vysvětlit, že jsem se tak vyvinul, tedy možná zmutoval…, a že pan Darwin…. Anebo že by někdo odněkud viděl na naši Zemičce dobré a silné opičí podnože, zkrátka solidní hardware a narouboval na ně jistý inteligentní, ale ne příliš životný software…,
Omlouvám se předem za tento blábol, ale my sběratelé okrasných dřevin to tak se stromy po staletí děláme. Když se nám něco líbí, co samo o sobě se nemá příliš k životu, naroubujeme to prostě na zdravou a silnou podložku… , Že by paralelní jevy…. Ale dosti pavědy, aby mohla vzniknout unikátní živá miniatura musíme kousek ať zdravého či jinak postiženého čarověníku zakořenit, tzn. vegetativně rozmnožit, protože generativně, čili přes semena to trvá hrozně dlouho a jde to dost ztuha. Ovšem i vegetativní množení čarověníků taky není zrovna procházka růžovým parkem, pokud to zrovna neberete rovněž jako kondiční cvičení. Desítky a stovky kilometrů v nohách a benzínu ani nemluvím, než jenom čarověník najdete. Pak v zimních měsících je třeba se vrátit a pro čarověník si vylézt. A to nejen proto, že je to docela módně adrenalínová záležitost - zkuste v pětistupňovém mrazu po namrzlém holém kmeni stoleté neovětvené borovice vyšplhat dvacet metrů - ale hlavně proto že v brzkém jaru je přece jen jakási naděje že se množení budoucího jistě zázraku povede. Jeden reportér populární televizní stanice mně při takovém konání i točil. Nebylo to tak dramatické, strom je sice vysoký, ale celkem odspodu zavětvený a bylo poměrně teplo. A přesto, když jsem lezl nahoru mi pošeptal: „Kdybys náhodou spadl, tak budeš číslo jedna ve večerních zprávách, a hned všichni diváci rázem budou vědět, co je to čarověník .“ Škola hrou, to určitě není…