I.
Jan Sláma

Čarověník....

Všichni to známe, všichni jsme to určitě někde viděli, a ne zrovna jednou. Jen si vzpomeňte, přicházíte k nějakému staršímu domu, domku či chatičce a u vchodu nebo hned vedle branky se klene obrovský strom, kolem kterého jen taktak projdete. Dá se říct, že je to jediný opravdový strom na jinak docela malé zahrádce, protože tento svým mohutným růstem, potažmo svým stínem úspěšně zlikvidoval vůkol během posledních dvaceti, třiceti let veškeré ostatní rostlinstvo. Teď zdá se, ohrožuje i dům, ale původní majitelé ještě žijí a nedovolí, aby jejich drobečka někdo skácel. Ano, přesně tak „drobečka“.., před čtyřiceti, padesáti lety totiž, když jsme konečně dům dostavěli a trochu poklidili okolní nepořádek, skládky atd... tak jednoho krásného dne jsme si z jakési dlouhoočekávané výstavy přivezli malinkatý pichlavý zázrak. Stříbrný smrček, picea pungens , jednu z mála okrasných dřevin, kterou každý novopečený majitel rodinného domku či chatky tehdy musel mít. To by v tom byl čert, aby mezi králíkárnou a kurníkem hromadami stavebních pozůstatků se nenašlo místo, místečko jenom pro hraní, zahrada je hra, přece..,pro pár kvítek a pro nějaký ten zbytečně neužitečný, ale pěkný stromeček. Ale místo se nenašlo, a ani se moc nehladalo, nebyl tenrát jaksi čas, tak raději jsme si tu malou rozkošně modrou rostlinku nasadili hned ke vchodu, aby jsme ji mohli každý den obdivovat, jak je krásná, jak pěkně roste, a taky ji tak trochu hlídat, aby náhodou…, však se známe… A smrček rostl opravdu zdatně. Vůbec mu nevadilo že časem srostl s hromádkou kamínků, která měla tvořit základ budoucí skalky, a kterou se několik generací slepic pak postupně snažilo rozhrabat. Rozpadly se pod ním i dvě psí boudy, tři psi, nejlepší to kamarádi našich slepic, a i my, kteří se zatím ještě sice nerozpadáme, od dětství do velmi pokročilého dětství jsme si s „pichlákem“ docela užívali. Stříbrný smrček, později zdatný smrk, tedy jak už bylo řečeno, latinsky Picea pungens – smrk pichlavý, nás jaksi všechny časem přerostl a když už bylo moc těsno, opustili jsme domov, abychom pak později každou volnou chvilku se zas domů mohli znovu a znovu vracet a pokorně se u vchodu sklonit před jeho pichlavým objetím. No, řekněme si upřímně, ono nám to zas až takové problémy nedělalo. Náš růst už pomalinku, ale jistě začíná měnit směr a podobá se spíš úkloně, ale ne tak pichlák, nadále směřuje hrdě k nebesům. Skoro dvacet metrů za padesát let urazil směrem vzhůru a to se teprve začíná blížit dospělosti.. Pánebože, jak tohle skončí…